Principát (do r. 192 n.l.)
Principát byl sice již monarchií, ale zachovával řadu pricipů republikánského zřízení. Existoval senát, který byl formálně považován za rozhodující státní orgán, konzul, tribuni lidu a další římští úředníci, ale jejich pravomoce byly postupně oslabovány.
Rozhodující moc měl v rukou princeps, první muž ve státě - císař, který převzal také úřad nejvyššího velekněze (pontifex maximus). Výkonnou moc postupně přebralo jeho úřednictvo. zákonodárná a soudní moc příslušela v pricipátu senátu.
princeps inter pares - první mezi rovnými
Juliovsko-claudiovská dynastie byla římská císařská dynastie založená Augustem. Členové této dynastie byli v určitému stupni příbuznosti se starořímským rodem Juliů a Claudiů a zakladatelem této dynastie. Dynastie vládla od roku 27 př. n. l., kdy byla Augustovi úředně svěřena vláda nad Římskou říší, do roku 68 n. l., kdy poslední člen této dynastie Nero spáchal sebevraždu.
Vládnoucí císaři po sobě následovali v tomto pořadí:
Nástupnictví bylo volnější, protože ani jeden z císařů nebyl přímým potomkem předchozího. Dostávali se na trůn díky určitému stupni příbuznosti s Augustem. Legitimitu vlády potvrzoval senát.
První člen této dynastie, Augustus, se dostal k vládě díky tomu, že jej Gaius Julius Caesar ve své závěti adoptoval a ustanovil svým dědicem. Po smrti Julia Caesara byl ustanoven druhý triumvirát (43 př. n. l. - 32 př. n. l., spoluvláda Augusta, Marca Antonia a Lepida). Augustus nejprve donutil Lepida v roce 36 př. n. l. stáhnout se do ústraní a pak v roce 31 př. n. l. porazil Antonia v bitvě u Actia. Tím Augustus soustředil do svých rukou prakticky veškerou moc.
Jeho nástupce Tiberius byl synem Augustovy druhé manželky Livie a jeho otcem byl první Liviin manžel Tiberius Claudius Nero. Augustus ho v roce 4 n. l. přijal za svého syna a v roce 13 n. l. mu udělil pravomoce téměř rovnoprávné se svými.
Další z panovníků Caligula byl Tiberiovým prasynovcem. Císař Tiberius ho ustanovil v roce 32 spolu se svým vnukem Tiberiem Gemellem svými dědici.[3] Po smrti Tiberia byla však závěť senátem prohlášena za neplatnou, a Caligula se stal císařem.
Claudius byl Tiberiovým synovcem, tedy Caligulovým strýčkem, a také synem dcery Marca Antonia Antonie mladší. Jeho synovec Caligula ho učinil v roce 37 n. l. svým spolukonzulem. Po zavraždění Caliguly členy pretoriánské gardy byl jimi Claudius prohlášen za císaře. Římští senátoři tohoto panovníka po počátečním váhání přijali.
Posledním členem této dynastie byl císař Nero. Toho Claudius adoptoval na úkor vlastního syna Britannica. Na trůn ho po Claudiově smrti dosadila jeho matka Agrippina mladší, Claudiova sestra. Neronovou sebevraždou v roce 68 n. l. Juliovsko-claudiovská dynastie končí a v Římské říši se po krátké vládě čtyř císařů (Galba, Otho, Vitellius, Vespasianus) k moci dostala Flaviovská dynastie.
Po této dynastii přichází období první krize - 68-69
Jako adoptivní císaři se nazývají císaři vládnoucí v letech 96 n.l. (po zavraždění Domitiana) až 192 n.l. Císař si za svého života našel nástupce, kterého adoptoval za svého syna, tito nástupci se nazývají adoptivními císaři.
Dělo se tak i proto, že císař neměl potomky nebo zemřeli před tím, než dosedli na trůn. V některých případech to bylo i kvůli tomu, že musel vyhovět armádním velitelům, aby zabránil dalším povstáním (jako např. Nerva - a Traianus se stal prvním císařem, který nebyl původem z Říma).
Antoninus Pius(138 - 161 n.l.)
Marcus Aurelius(161 - 180 n. l.)
zdroj: www.wikipedia.cz