Archaické období (800 - 600 před Kristem)
V archaickém období byl dokončen rozpad rodové společnosti, v 8. století před Kristem zaniká království a vládne aristokracie. Vznikají svobodní řemeslníci, obchodníci a zemědělci a nesvobodní otroci (buď pro dluhy = dlužní otroctví; nebo ze zajatců).
V roce 776 před Kristem jsou poprvé pořádány olympijské hry, tenkrát ještě jako jednodenní festival atletiky a zápasnictví. (Rozšířeny a prodlouženy byly přibližně o 300 let později)
V 7. století před Kristem dochází k rozvoji hospodářství v polis, naturální směna se mění v peněžní a začínají se užívat mince.
Velká řecká kolonizace
= zakládání nových osad
Důvody pro toto byly různé:
- hospodářské (nedostatek zemědělské půdy; přelidněnost)
- hledání odbytišť (trh)
- ekonomické důvody (nedostatek nerostných zásob)
- idea „jít za lepším“
- náboženské a politické rozpory v obcích
Řekové zakládali kolonie v Malé Asii, v Černomoří, Jižní Itálii a Sicílii (=> "Magna Graecia", neboli "Velké Řecko"), dále jih Francie, Egypt a Kypr.
V průběhu 8. až 6. století před Kristem došlo k prvním projevům krize přelidněných řeckých polis (= velká kolonizace). Ta byla usnadněna úpadkem fénické moci. Během 2. století řecká města založila řadu nových osad (na jihu Itálie, Francie, v deltě Nilu, ve východním Středomoří a v Černomoří).
Kolonizace měla význam pro kulturu, znamenala rozvoj dálkového obchodu, usnadnění kontaktu s Předním Východem, avšak nevyřešila sociální problémy řeckých měst. Rolníci se dále zadlužovali a byli zotročováni. To způsobilo silné sociální napětí. Svobodní rolníci, řemeslníci a obchodníci, ti všichni stáli proti bohaté aristokracii. Proti moci aristokracie v soudnictví proto sepsali zákony. Aristokracie, jakkoliv byla bohatá a mocná, tak nezabránila vrstvám rolníků, řemeslníků a obchodníků v požadování určitého podílu na politické moci. Sociální rozdíly byly nejhlubší hlavně ve městech zúčastněných v kolonizaci. V sociálních střetech se do čela měst stavěli tzv. „samovládci“ (tyranové), kteří se opírali o lid a o svou ozbrojenou moc.
Raná řecká tyranis
- je považována za jeden z důsledků kolonizace
- zbavila aristokracii moci
- umožnila nastolit nové formy vlády (tyranis, demokracie,..)
Mezi řeckými státy byly spory a konflikty. Projevovala se zde ale i solidarita (např. podpora povstání maloasijských řeckých měst proti perské nadvládě). Řecká města měla společný kult bohů, jejich obyvatelé navštěvovali poutní místa, věštírny a místa sportovních her (věštírna v Delfách, olympijské sportovní hry).
Sparta ležela na jihu poloostrova Peloponésos, v kraji zvaném Lakónie. Původně byla osídlena Acháji, později (kolem 12. století před n.l.) sem však přišli Dórové, kmeny stejného původu jako byli Achájové, a původní obyvatelstvo vojenskou silou porazili. Dórové žili v rodové společnosti. Jak už bylo řečeno, Dórové si podrobili původní zemědělské obyvatelstvo a z něj utvořili heiloty (otroky). Dórové sice tvořili jen asi jednu desetinu celkového obyvatelstva, ale přesto vládli. Půda s heilóty patřila státu (kolektivní vlastnictví); Sparťané dostávali příděly půdy i s heilóty (ti pracovali, polovinu úrody odváděli pánovi). Proto měli heiloti nepřátelský postoj vůči vládnoucí třídě Sparťanů.
Sparťané se nezabývali prací (pracovali heiloti), žili vojenským způsobem života (i tak vychovávali své potomky), od 20 do 60ti let cvičili muže ve vojenských táborech a občas uskutečňovali trestné výpravy proti heilótům. Základ vojska tvořili těžkooděnci, hoplité. Chlapci byli vedeni ke stručnému a jasnému vyjadřování (lakonické vyjadřování). Perioikové byli svobodní, ale neplnoprávní obyvatelé Sparty. Zabývali se řemeslem a obchodem.
Spartskou legislativu tvořila Spartská ústava, která byla neměnná. V čele státu stáli dva králové (významní v době válek) a pět eforů (úředníci a dohlížitelé) volených na jeden rok. Dalšími výkonnými orgány ve Spartě byla rada starších (gerúsie) a lidové shromáždění (apellá) nevelkého významu. Spartské zřízení bylo tedy oligarchické (vládli nejbohatší = aristokracie).
Athény ležely v kraji zvaném Attika, na jihovýchodě řeckého cípu Balkánského poloostrova. V 7. století před Kristem tam došlo k rozvoji řemesla, zemědělství i obchodu; v důsledku rozvoje pak k rozkladu rodového zřízení a přechodu k demokracii.
Politické zřízení v Athénách prošlo složitým vývojem. Původně vládla aristokracie (v čele stál král, vládli archonti (úředníci) a areopag (rada)). Ti sídlili na Akropolis (VIZ fota - klikněte pro zvětšení). Již vydávání nejrůznějších zákonů vedlo k demokracii. V roce 624 Archont Drákón jako první vydal zákony, které nahrazovaly zvykové právo. Byly velice přísné (odtud drakonické = kruté). V průběhu 6. a 7. století před Kristem zde existovalo také jisté napětí mezi velkostatkáři a bezzemky. Roku 594 před Kristem se tyto problémy pokoušel vyřešil Solón. Ten chtěl zrušit dluhy a dlužní otroctví; vykoupit otroky ze státní pokladny a rozdělit obyvatelstvo podle majetku do čtyř skupin, a podle toho by měli práva a povinnosti ve vojsku. To byl ovšem narušilo moc aristokracie, a navíc to neřešilo problém bezzemků. V letech 560 - 527 před Kristem se problém bezzemků pokusil řešit tyran Peisistratos. Ten přidělil půdu zabavenou aristokracii bezzemkům; půjčoval peníze od státu rolníkům; podporoval řemeslo a obchod (Athény udržovali kontakty s Černomořím). Peisistratos chtěl ovládnout Héllespontos a podporoval výstavbu Athén. Po jeho smrti vládli jeho dva synové (510 před Kristem vyhnáni, obnovena demokracie).
V roce 509 archont Kleisthénes vydal ústavu, která dokončila likvidaci rodových vztahů; obyvatele Attiky rozdělil do deseti územních fýl (pův. kmeny). Státním zřízením se stala demokracie (vláda lidu). Hlavní roli hrálo lidové shromáždění - rada búlé (500 členů) -ta byla stále v činnosti, měla 50 členů s pravomocí na 1/10 roku (9 archontů). Úřady byly chápány jako čest v zaměstnání, vybíralo se volbou nebo losováním = ostrakismus (ostrakos = střep) = střepinkový soud byl používán proti nebezpečí samovlády, jedenkráte do roka na lidovém shromáždění psali občané na hliněný střep jméno občana, který nejvíce ohrožuje stát. Ten, jehož jméno stálo na většině střepů, byl vypovězen z Athén na deset let.
Klasické období Řecka (5. - 4. stol. před Kristem)
Persie před Řecko - Perskými válkami
Základem Perské říše byla médská říše, v níž se vlády zmocnili Peršané (Kyros II. Veliký). Ten připojil říši Lydskou a dobyl říši Novobabylónskou => sjednotil celou Přední Asii.
V roce 525 před Kristem jeho nástupce Kambyses dobyl Egypt, čímž se Perská říše stala největší říší na světě. Další panovník, Dareios I. rozdělil říši na provincie (satrapie), do jejichž čel postavil místodržící (satrapy). V každé provincii sídlil ještě vojenský velitel s posádkou a nechyběly ani kanceláře, nad nimiž dohlíželi špióni. Dareios podporoval obchod (dal budovat dopravní cesty - např. královskou cestu z hlavního města Sús do Sardinie), dal vybudovat kanál z Nilu do Rudého moře, zavedl poštovní styky a dal razit zlaté mince. Na západě Persie rozkvétalo řemeslo a obchod, zatímco na východě zemědělství.
Řecko - Perské války
Dějiny klasického období začínají povstáním maloasijských Řeků proti perské moci, která expandovala západním směrem. Maloasijská polis (Milétos, Efesos, Fókaia, Kolofón a další) a přilehlé ostrovy patřily v archaické době ke kulturně nejvyspělejším částem řeckého světa. Zde se však Řekové také setkali s despotickou vládou asijského kulturního okruhu, neslučitelnou s jejich svobodomyslným duchem. V polovině 6. století ovládl perský vládce Kyros II. prakticky celý Přední východ a založil veleříši, v níž panoval privilegovaný perský národ. Perská říše se během krátkého období stala jediným sousedem řeckých států na východní hranici. Kyros začlenil řecká města do svého státu, a i když perská nadvláda nebyla příliš tvrdá, tížila maloasijské Iony natolik, že se proti ní vzbouřili. V čele tohoto povstání stanul Milétos (řecké město v Malé Asii), který požádal Řecko o pomoc. Pomohli však jen Athény a Eritrea (pomoc nevydatná). A tak Peršané maloasijské Řeky porazili a Mílét byl v roce 494 před Kristem dobyt, vypleněn a jeho obyvatelé prodáni do otroctví. Toto povstání se stalo záminkou pro počátek Řecko - Perských válek. Šlo o to, kdo bude pánem Evropy.
V roce 492 před Kristem stanul Mardonios v čele první perské výpravy proti Řecku. Mardonios dobyl ostrovy, překročil Héllespontos a chtěl proniknout do Řecka. Byl však poražen na Athosu. Peršané se s tím však nesmířili a připravovali další tažení jako trest těm, kteří pomohli Milétu. V Řecku se pomalu vytváří protiperská nálada. V roce 491 před Kristem Dareios vyslal do Řecka posly, aby Řekové uznali Perskou nadvládu. Všichni tak učinili, až na Athény a na Spartu. Tyto tak učinit odmítli (Sparťané dokonce posly hodili do studny). A tak v roce 490 Peršané uskutečnili druhou výpravu proti Řecku, tentokráte přes Egejské moře. Dobyli Eritreu a připravovali se na dobytí Athén. Sparta slíbila Athénám pomoc, ale jelikož měli zrovna období náboženských svátků, tak toto nebylo uskutečnitelné. Athénský vojevůdce Miltiadés však svojí taktikou Peršany v bitvě u Marathónu porazil a zahnal je zpět do lodí (odpluli). Mrtví Řekové byli pohřbeni a jejich jména vytesána na společný hrob. Aby informoval Athény o vítězství, uběhl Marathónský běžec 42,65 km, informoval a zemřel. Bitva měla hlavně psychologický význam (Řekové se ubrání i přesile).
V Athénách vznikly dvě politické strany: představitelé - Thémistoklés × Aristeidés. V roce 483 před Kristem byly objeveny stříbrné doly v Attice a hned se objevily dva názory, jak s nimi hospodařit. Thémistoklés nechtěl stříbro rozdat, ale využít ho k výstavbě válečného loďstva a k budování přístavu Pireos, zatímco Aristeidés navrhoval, aby se stříbro využilo ke zbudování pozemního vojska (těžkooděnci). Ostrakismem byl z Athén vyhoštěn Aristeidés a začalo se budovat loďstvo (tzv. Triér = válečné lodě, kde veslaři seděli ve třech řadách. Veslaři byli svobodní obyvatelé - chudí (Thétové) - tím vzrostl jejich význam).
V roce 480 před Kristem Peršané uspořádali třetí výpravu proti Řekům, kterou vedl Xerxés. Perské pozemní vojsko skládající se ze 150 tisíc mužů směřovalo na sever k Héllespontu. Tam postavili pontonové mosty, díky kterým Héllespontos přešli. Dále postupovali podél pobřeží. Do Řecka směřovaly i perské lodě (s Féničany a maloasijskými Řeky (otroci) na palubách).
V Řecku vznikla protiperská koalice třiceti řeckých polis, mezi nimiž byly ukončeny vnitřní spory. Aristeidés byl povolán zpět do Athén. Vrchní velení převzala Sparta, Athény a Péloponéský spolek. Peršané obsadili Thesálii a pronikli do středního Řecka. Řekové obsadili Thermopylskou soutěsku, kteroužto Peršané museli projít. Avšak řecký zrádce Efialtés převedl Peršany jinudy, Řekům do zad. Leonidas, velitel řeckých vojsk v Thesálii odeslal většinu řeckého vojska na jih a zůstal zde s několika sty řeckých a spartských vojáků. Účelem bylo zdržet Peršany v postupu dále. Všichni tamní vojáci samozřejmě padli. Po válce jim byl postaven pomník s nápisem „POUTNÍČE, ZVĚSTUJ LAKEDAIMONSKÝM, ŽE MY TUTO LEŽÍME MRTVÍ, JAK ZÁKONY KÁZALY NÁM.“
Peršané však nyní měli otevřenou cestu do nitra Řecka. Vyplenili Attiku a Athény (i stavební skvosty). Athéňané se naštěstí stihli evakuovat na blízký ostrov Salamis. V roce 480 před Kristem Athéňané prosadili vojenskou bitvu u Salaminy. Perské lodě sice měly převahu, ale byly příliš velké, a tudíž obtížně manévrovatelné. Řecké lodě byly menší (přizpůsobené členitému pobřeží Řecka). V důsledku tohoto byli Peršané opět poraženi a s velkými ztrátami se vrátili zpět do Malé Asie. V roce 479 před Kristem v zimě (neválčilo se) byli Peršané poraženi i v pozemních bitvách u Plataje a u Mykalé. Řecko i Egejské moře bylo zbaveno perské nadvlády. V roce 479 před Kristem Athéňané uspořádali výpravu k Héllespontu. Zde však končí Hérodotův popis řeckých válek, čímž nám schází podrobnosti. Víme jen, že do roku 449 před Kristem boje pokračovaly. V roce 449 byl uzavřen Kalliův mír, který znamenal pro Řecko ztrátu Perského nebezpečí, Perské flotile byl zakázán vjezd do Egejského moře a byla uznána nezávislost řeckých měst v Malé Asii.
Důvody vítězství
- technická převaha
- morální převaha
- projev vlastenectví
- řecký boj o svou vlastní existenci
- podařilo se vytvořit spojenectví Sparty a Athén
Sparta
Vedení války bylo nepříznivé pro vnitřní vývoj Sparty.
Athény za Perikla (zlatý věk Athén)
- od konce Řecko - Perské války do Péloponéské války
Periklés (vnuk Kleisthénův) byl vrchním velitelem (stratég), byl zvolen i do jiných funkcí. Pocházel z bohaté rodiny; před sněmem i před občany měl velkou autoritu. Byl vynikajícím řečníkem. Cílem jeho politiky bylo posílit moc Athén jako hlavy spolku v zahraniční politice a posílit demokratické zřízení uvnitř Athén (zavedl diety za vykonávání úřadů, čímž je zpřístupnil i chudým).
Snažil se sladit zájmy bohatých a chudých tak, že bohatí platí příspěvky městu nebo státu (byla to pro ně čest) - např. stavba a udržování lodi nebo divadelní představení. Obce organizovaly práci (výdělek pro nemajetné) - stavby (opevnění); práce veslařů na válečných lodích; námořní pěchota. Sociálně slabí občané byli finančně podporováni státem. Vzhledem ke zničení Athén za Řecko - Perských válek byla podporována stavební činnost. Byla postavena akropolis („vyšehrad“) a dlouhé zdi (opevnění spojující Athény s přístavem Pireus).
Athénská demokracie je doposud vzorem spravedlivého státního zřízení. Byla to tzv. „přímá demokracie“, což znamená, že se všichni občané přímo účastnili hlasování apod., všichni občané byli plnoprávní (omezení - demokracie se netýkala otroků, nesvobodných obyvatel a přistěhovalců - ti nemohli ani vlastnit půdu. Trvale usazení přistěhovalci v Athénách (metoikové) se mohli stát plnoprávnými občany za služby Athénám).
Kulturní vývoj Athén
Vývoj Athén určovala
1) existence námořního spolku
- vznikl v roce 478 (Délos), proto Délský námořní spolek
- členové spolku si byli rovni, každý byl povinen přispívat na budování spolkového loďstva příspěvkem nebo lodí (většinou příspěvkem)
- podařilo se porazit Peršany, kteří byli donuceni uzavřít s Athénami mír (449)
2) demokratické zřízení
- posilování role dému (démos = lid)
- rozhodující vliv měl sněm (ekklésia), v něm byli všichni plnoprávní muži Athén od 20ti let
- sněm měl zákonodárnou moc, rozhodoval o důležitých otázkách (válka, mír, hospodářské a náboženské otázky), mohl udělovat občanství; volil stratégy
- sněm se scházel asi čtyřicetkrát do roka, účastnilo se jej asi 5 tisíc lidí
- mezi zasedáními sněmu řídila Athény „rada pěti set“
- byly zavedeny porotní soudy rozhodující o závažných otázkách
- byla přesně vymezena kompetence úředníků
- ostatní úředníci byli losováni
- byl zrušen volební cenzus (volební právo podle výše majetku)
Zahraniční politika
- v období míru mezi Athénami, Spartou a Persií postupně narůstají spory se Spartou (oba se snažili rozšiřovat svou moc v severním pobřeží Egejského moře; obchodní kontakty s Velkým Řeckem; vnitřní spory v Řecku)
=> spory se pomalu začaly rozrůstat ve válku
Péloponéská válka
Péloponéská válka začala sporem mezi Athénami a Korintem a Megarou v letech 431 - 404. Jak Korint, tak Megara byly totiž členy Péloponéského spolku, kde přinutili Spartu, aby dala Athénám ultimatum, které Athény odmítly. Tak tedy začala válka. Hlavními důvody byl však boj o hospodářskou a politickou převahu v Řecku a na neposledním místě také rozpínavost Athén.
1. fáze - Archidámova válka (431 - 421 před Kristem)
- Archidámos byl Spartský král
Sparťané pustošili Attiku, obyvatelé se ukryli za dlouhé zdi. Zásobováni byli námořní cestou (z kolonií). Athénské loďstvo na oplátku přepadalo pobřeží Péloponésu. Síly Athén a Sparty však nebyly vyrovnané dlouho. V následujícím roce (430) postihla Athény epidemie moru, kde zemřela asi třetina všech obyvatel Attiky. O rok později zemřel i Periklés (429). Válka však pokračovala až do roku 421, kdy byl uzavřen Nikiův mír (athénský politik).
Poté Athény zavedly daně od obyvatel a zvýšily poplatky členům spolku. V letech 415 - 413 prosadil vojevůdce Alkibiadés výpravu na Sicílii (snažil se ukázal Sparťanům sílu Athén). Celé to však byl totální neúspěch, Alkibiadovo vojsko bylo poraženo a sám Alkibiadés souzen. Ten však raději utekl do Sparty.
Bitvy a tažení peloponéské války. Barvy vyznačují jednotlivé bloky: délský námořní spolek červeně, peloponéský spolek modře a neutrální obce šedě. Makedonie byla nejdříve neutrální.
2. fáze - Dekelejská válka
Sparťané obsadili Attickou pohraniční pevnost a odtud pořádali nájezdy do Athén. Podmínky pro Athény se však zhoršily. Na straně Sparty zasáhla také Persie, která narušila obchodní spojení s Černomořím (odtud byly Athény zásobovány obilím). Od Athén odpadají spojenci, čímž dochází k finanční vyčerpanosti Athén. Byly rovněž zrušeny stříbrné doly v Attice (utekli otroci). To vše vyústilo v Athénskou politickou krizi (411 - 410) a k následnému svržení demokracie a k vládě oligarchie.
Po obnovení demokracie bylo znovu budováno loďstvo (finanční prostředky z chrámových pokladů). Otrokům slíbili svobodu za službu na lodích. V roce 405 bylo Athénské vojsko poraženo u Aigospotamoi („u kozích říček“) v Héllespontu. Sparťané oblehli Athény z moře a v následujícím roce (404) vyhladovělé Athény kapitulovaly.
Důsledky Péloponéské války
- pro Athény:
- ztráta velmocenského postavení
- museli strhnout dlouhé zdi a vydat válečné lodě
- museli rozpustit Athénský spolek
- zrušení demokracie (vláda 30ti oligarchů „vláda třiceti tyranů“)
- pro Řecko:
- celkové oslabení Řecka a vzrůst jeho roztříštěnosti
- Peršané získali nadvládu nad Malou Asií a vměšovali se do Řeckých problémů
- vznikly dočasné federace (nedlouhého trvání)
Dle oblíbeného rčení „když se dva perou, třetí se směje“ - i ve válce Sparty proti Athénám se našel třetí, kdo by se smál, a to byla Makedonie. Ta se v 6. století před Kristem sjednotila a využívala kulturních podnětů z Řecka (předtím jen pastevecké a zemědělské kmeny). Makedonie začala konflikt s Řeckem díky snaze dostat se k Egejskému moři.
zdroj:http://www.dejepis.com/index.php?page=000&kap=004&pod=3
www.wikipedia.cz
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1344
Politické zřízení v Athénách prošlo složitým vývojem. Původně vládla aristokracie (v čele stál král, vládli archonti (úředníci) a areopag (rada)). Ti sídlili na Akropolis (VIZ fota - klikněte pro zvětšení). Již vydávání nejrůznějších zákonů vedlo k demokracii. V roce 624 Archont Drákón jako první vydal zákony, které nahrazovaly zvykové právo. Byly velice přísné (odtud drakonické = kruté). 